Jako každý rok po dušičkách, tak i tento, přichází čas pečení svatomartinské husy. Shodou náhod (i když náhody prý neexistují), se u nás v centru Brna, v domě, který obývají tři spolubydlící, konalo pečení této lahodné voňavé pečínky. Ale abych nepředbíhala..
V pátek mi spolubydlící Kuba jen tak mimo řeč sdělil, že koupil kachnu, a že by bylo fajn, kdybych ji chtěla upéct. Svolila jsem, protože u vaření vždycky perfektně vypnu mozek a obecně si hezky odpočinu. Vzápětí jsem vyrazila do uplakaného města koupit zelí, knedlík a nějaké drobnosti. Když jsem se vrátila, Kuba mi oznámil, že kachnu už vytáhl z mrazáku a zmražený "opeřenec" nyní zaujímá čestné místo u něj v pokoji u topení.
Tak, a tímto započala celovíkendová kachní veselohra.
Zhruba v hodinových intervalech jsme se s Kubou potkávali v kuchyni, protože kachna byla přenesena tam. Zkoumavým zrakem jsme nakukovali pod pootevřený igelit a píchali do mraženého ptáka prstem, zdali už je rozmražen.
Udeřila jednadvacátá, sobotní večer vrcholil a já toužíce po nějaké zábavě, usedla v kuchyni vedle pomalu se rozmražující kachny a nalila si hořkého likéru.
Okamžik pravdy nastal.
Kachnu jsem opláchla ve vlažné vodě, položila do brutvanu (pekáče), osolila, pokmínovala, dutinu břišní vyplnila oloupanými jablíčky a přikryla alobalem. Šup do trouby. Každo půlhodinku jsem dílo zkontrolovala a podlévala.
Celým domem se začala linout omamná vůně. Ta vůně, kterou mám spojenou s Božím hodem. To taťka vždycky píkával kachničku, jejíž vůně se šířila po svátečně vyzdobeném domě, vinula se kolem vánočního stromku a možná trocha vyletěla i dveřmi ven, k psovi v boudě, ke slepicím a jiným zvířatům, dřímajícím v mrazivém třpytivém zimním večeru..
Pak jsem uvařila hrnec zelí, o jehož chuťových kvalitách mě přesvědčilo to, že do rána polovina zmizela.
Asi o jedenácté jsem uznala, že je maso hotovo, vypnula troubu a šla spát.
Ráno jsme se s Kubou shodli, že kachnička je ještě trošku tužší, a proto jsem ji dali na hodinku dopéci.
Mezitím jsme ujídali studené zelí, tedy ten zbytek, co z něho zůstalo, a povídali si o vesmíru a vůbec.
Velmi milé překvapení nastalo v momentě, kdy přišel spolubydlící Eči, s taškou několika plzeňských ležáků. Prý "něco na zapití."
Kolem poledního jsme usedli k pečínce a lahodnou pochoutku zapili vychlazeným plzeňským.
Nezbývá mi než konstatovat, že jako spolubydlící máme dokonale rozdělené role.
Nakonec děkuji strýčkovi a taťkovi za sdělení recepisu na pečení. Bez jejich moudrých rad by kachnička dopadla bůhví jak.
Poznámka na konec: foto dokumentaci jsem nestihla. To bych musela vyměnit lžíci za fotoaparát a i když mám ráda krásné fotografie, někdy je mi milejší plný žaludek...
Dobrou chuť vám všem, nejen ke svatomartinskému pečení, a krásný podzim.
